Tadeáš Stanko: Příběh Johna Temmona

 

Jmenuji se John Temmon, píše se rok 1517. Král dal znovu zvýšit daně, aby měl na nové  vojsko, protože vojska Skotů vyplenila poslední severní královské město York. Toto je poslední zmínka o mně a rodině. Nevím, jestli se dožiju zítřka ,tak poslouchejte.

Byl jsem ještě mlád, když můj otec poslal na universitu do jižní Anglie. Chtěl, aby se ze stal právník. však právo nezajímalo, pohádal jsem se s ním a odešel jsem z domu. Šel jsem ke svému nejlepšímu příteli Willovi, on nebyl z tak dobré rodiny, ale přesto se mnohdy choval slušněji než někteří vznešenější občané. Jeho rodina přijela z Francie, ale to mi řekl proto, že jeho otci nabídl král Ludvík takové množství peněz, že se to nedalo odmítnout. Měl se infiltrovat do parlamentu a snažit se Anglii rozpoltit. Můj otec Lord Richard  Temmon  mu v tom měl pomoc , protože i on neměl Brity moc rád, i když jím sám byl.

 Tak jsem tedy k Willovi přišel. On však nepřivítal tak vlídně jako vždycky.Zdravím Willeřekl jsem , ale on mi nevěnoval ani chvilku pozornosti. Pak konečně řekl: „Pozor, přišli se sem  vyptávat královští vojáci,“ tu se ozvalo, „Ve jménu krále Jindřicha VIII. otevřete!“ Za chvíliPrásk!“ nějací čtyři vojáci rozrazili dveře. Ten první z nich řekl: „A vida ,jsou tu oba,“ pak dodal, „Lorde Johne Temmone a Williame Monchieri jste obviněni za velezradu proti Anglii.“ Odvedl nás, svázal nás k sobě a spoutané nás odvlekl do věznice v  Yorku. Pořád jsem si kladl otázku, jak mohli na spiknutí přijít. Na to jsem nestačil odpovědět , protože nás odvlekli do smrduté kobky plné krys. „Zde budete v bezpečí,“dodal výsměšně žalářník.

 Byli jsme tu asi měsíc, jsem skoro propadal beznaději: „Potom však řekl, vím kdo nás udal,“ najednou jsem ucítil kouř, „Hoří,hoří!!“ Někdo rozrazil dveře a zařval: „Za Skotsko!“ Odvedl nás k ostatním svým  přívržencům a pronesl: „Všichni nepřátelé Anglie jsou našimi přáteli,“ ostatní jen přikyvovali. Najednou se zpoza domu vyřítili čtyři ozbrojení vojáci, za chvíli jich vyběhli asi dva tucty. Strhla se pořádná bitka a nikdo tam nevěděl do koho mlátit, avšak jeden královský voják zařval: „Nechte ty Skoty být, náš úkol je dostat ty výtržníky před soud.“ Hrklo ve mne a řekl jsem Williamovi: „Tím myslel nás,“ a on na to, „tak běžme!!“. Utekli jsme za roh, avšak za námi se vyřítil  jeden z těch prvních čtyř vojáků. Přidali jsme do běhu, ale on taky. Najednou slepá ulička. Co teď? Ten chlápek doběhl a hlasitě se zasmál a pak řekl: „Za vaši hlavu dostanu 130 dukátů, tak omluvte.“ William vytáhl meč, který dostal jako dárek od mého otce a jsem zvedl ze země kámen. „Haha ,tak vy na jdete s tímhle márátkem,“ řekl a vytáhl z pochvy veliký jeden a půl ruční meč Bastard.  Vrhl jsem kámen. Voják zařval bolestí. Vrhl se na . Kdyby nebylo Williama, byl bych určitě mrtvý, on však svůj meč nastavil a vykryl jeho ránu. Kopnul jsem ho. „Au ,ty jeden zlosyne,“ zaklel, „ te zabiju!!“ Will se rozpřáhl. jsem v kapse našel starý nůž. On po nás sekl.Prásk!“ trefil Willa do břicha. Ten se teď jen potácí bolestí. „Toho jsem vyřídil a teď tebe,“rozesmál se ten voják . Z posledních sil jsem po něm hodil nůž. Trefil jsem se! On se jen zapotácel a spadl na zem. Williamovi jsem vzal meč , který ho stále ještě křečovitě držel. „A to máš za Willa!“ rozpřáhl jsem se a udeřil jsem tomu vojákovi do hlavy mečem. On jen nehnutě ležel. Asi byl mrtvý. Skočil jsem k Williamovi. Dýchal. Vzal jsem ho do náručí. Otevřel oči a řekl: „Byl jsi dobrý přítel,“ a , „Ty nesmíš umřít,ne ty ne!“ Asi dvě hodiny potom přišli ti Skoti. „Lékaře, rychle!“ Přiběhl nějaký drobný chlapík a řekl: „Musí neprodleně do špitálu.“

 A to je konec mého příběhu.

                                                                                            

                                                                           Lord John Temmon

 

(text nebyl stylisticky a pravopisně upraven)